Radost pro všechen lid Lk 2,10

Pouť na Velehrad 2008

Bystrckou farností jsme byly s Helou pozvány se zúčastnit pouti na Velehrad a to v sobotu 23. srpna. Odjížděli jsme v 6 hodin ráno z Bystrce autobusem s tím, že jedeme do Buchlovic a tam se připojíme k našim poutníkům, kteří jdou na pouť pěšky už od středy z Brna. V sobotu ráno před šestou hodinou trochu sprchlo a jinak celý den bylo polojasno. No nádherný den pro chození – den, který nám byl Pánem dán. V Bystrci se s námi rozloučil pan farář, který nám požehnal na cestu a tak jsme s pomocí Boží vyrazili. V autobuse jsme se stačili pomodlit desátky radostného růžence a už jsme byli v Buchlovicích. Setkání s ostatními poutníky bylo velice přátelské a radostné. V osm hodin jsme se vydali všichni na cestu. Modlili jsme se a zpívali. Byl to průvod poutníků jako kdysi za časů našich babiček. Na Velehradě se postupně scházeli ostatní poutníci putující sem z 5-ti různých proudů. Překvapilo mě, kolik se pouti zúčastnilo mladých lidí. To se na našich cursillových akcí a ani většinou v kostelech na mších nevidí. Tento fakt byl pro mě velikým povzbuzením. Zvlášť nádherný byl pohled přímo na prostranství před bazilikou Panny Marie, kde byl odpoledne před mší a po mši duchovní program, kterého se zúčastnilo opravdu hodně mládeže.

Pouť znamená cestu. V dnešní době se cestuje hodně a taky rychle. Někdy jde až o honbu za zážitky. Jakoby se vytrácel smysl každé cesty. To znamená vyjíti do sebe a uvědomovat si sebe v nádheře celého okolí – Božího světa jako zázraku. Duchovně pak, vyjít na cestu s úmyslem, s kterým jdu na pouť na Velehrad, k tomu posvátnému místu, který je zdrojem naší víry. Chození na pouť v dnešní době taky lidem moc neříká. Všude se dojede autem, rychle do kostela a na návštěvu rodiny a zase rychle zpět. Pouť je taky oběť. To znamená, vynaložit i trochu fyzického úsilí. Dnes nejde ani tak o „fyzickou strast“ cesty, ale vůbec se odhodlat prostě vyjít a nebýt pohodlný. Je to tak trochu překonat svoji lenost.

Na pouť na Velehrad jsem se vydala s úmyslem poděkovat Pánu za všechno, co pro mě udělal a stále dělá. Nikdy mě neopustí, jeho láska ke mně je nekonečná. Stále nedovedu pochopit, je to nad mé síly, jak v tom velkém světě může mít o mne „jako takové malé nic“ tolik zájmu a pochopení a stále se o mne stará. Co to muselo být za obrovskou oběť za nás „nevděčníky“, kteří mu nevinnému tolik ublížili a stále ho přibíjíme na kříž, tolik trpět a přitom ON nás stále tak bezmezně miluje a pořád nám dává naději být lepšími lidmi.

Do Brna jsme přijeli večer kolem 6-té hodiny. Byl to nádherný den k oslavě Boží a Panny Marie a také k uctění křesťanského rázu Velehradu, který charakterizuje úctu k sv. Cyrilu a Metodějovi, k nutnosti zachovávat toto významné poutní místo pro další generace a dotvářet Velehrad v evropské duchovní centrum.

Majka V.:Pouť ke kořenům křesťanství u nás



Už se vám někdy stalo, že vás někdo někam opakovaně pozve a vám se to nikdy nehodí? Přesně to se mi stalo, když jsem několik let „odolával“ pozvání kamaráda Pepy na pěší pouť z Brna na Velehrad přesto, že mám putování rád a pravidelně se jich na různých místech zúčastňuji. Letos na jaře jeho pozvání nebránila žádná objektivní překážka, přijal jsem ho a 20.července kolen 6. hodiny ranní postával před farou a očekával další poutníky. Sešlo se nás asi 12. Milé bylo rozloučení a požehnání na cestu od pana faráře a kaplana. Dostali jsme „poutnický kříž“ a za zpěvu mariánské písně vyšli …
Musím přiznat, že za dobu putování jsem bohatší o několik dojmů i praktických zkušeností:

• Myslím-li si, že znám to, či ono město nebo místo – nemusí to být pravda. Vždy se najde něco nového a zajímavého, co mě překvapilo, i když jsem měl pocit, že místo znám dobře.
• Získal jsem úplně přesnou představu o tom, co je „jít cestou, necestou“. Chůze po poli, strništi, podmítnutém poli je docela příjemná a výrazně zkracuje i vzdálenost do cílového místa.
• Velký obdiv si zasloužili moderátoři, kteří po celou dobu nenechali svůj přenosný mikrofon zahálet ani chvilku, organizovali společné modlitby, písně, besedy na zajímavátémata i písničkovou hitparádu. Společná modlitba i zpěv duchovně sjednocuje účastníky a je silným osobním žitkem
• Nepřehlédnutelná je i starost místních farníků o poutníky v místech noclehů, nebo plánovaných přestávek. Na cestu jsem si vzal jen omezené množství jídla s nadějí, že snad trochu zhubnu. Musím se však přiznat, že nabídka lahůdek byla tak lákavá, že se moje předsevzetí nějak rozplynulo a osobní váha po návratu ukazovala 1 kg nad normál.
• Každý večer jsem posílal domů SMS-ky. Zde je jejich opis:
• Rekapitulace 1. dne: vse O.K. L.
• Rekapitulace 2. dne: 6cm2 puchyru, zavazane prave koleno, vlk; jinak O.K. a maximalni spkojenost. L.
• Rekapitulace 3. dne: se vsemi potizemi 2. dne jsme se zkamaradili, nove se nevyskytly. Takze O.K. a maximalni spokojenost. L.
• Čtvrtý den manželka přijela autobusem do Buchlovic, poslední etapu jsme šli společně a zúčastnili se i finálního programu na Velehradě spolu s dalšími 644 poutníky.

Díky Bohu a všem organizátorům, že jsem se pouti mohl zúčastnit. A závěrem: berte tento příspěvek jako mou pozvánku na pěší pouť na Velehrad 2009. Těším se na setkání.

Lada S.: Pěšky na Velehrad


Pozvání na pěší pouť z Brna na Velehrad (20.-23.8.2008) přijal manžel Laďa a moc si přál, abych šla s ním. Pěší poutě mě nijak nelákají (na rozdíl od Ladi), nemám fyzickou kondici na nějakých 100 km ve 4 dnech s minimálním komfortem a všude je spousta práce. Přijala jsem tedy variantu : v sobotu autobusem z Brna do Buchlovic a tam se připojit na poslední pěší úsek poutní trasy. 8 km zvládnu i se svýma neposlušnýma nohama a Laďovi udělám radost.
O atmosféře, organizaci, mládí, krásném počasí i krajině, kterou se šlo, bych mohla vyprávět dlouho a stejně bych to nedokázala všechno sdělit. Myslím, že nebyl nikdo, koho by ta radostná atmosféra nechala chladným, péče se kterou místní zahrnuli nocující účastníky byla fascinující, rozzářené tváře poutníků, to všechno nás nově příchozí okamžitě vtáhlo do děje.

Na tomto místě vám však chci vypovědět, co mně prošlo hlavou v tento sobotní den, a stále se mi vrací právě v souvislosti s touto poutí. Poutě byly samozřejmou součástí života našich předků. V bystřickém muzeu je dnes „Poutní knížka“ mého prastrýčka, která obsahuje zápisy z více jak 50 poutí, kterých se zúčastnil. Jsou zde zaznamenaná fakta : kolik účastníků procesí šlo, kolik korouhví nesli, kde spali a řadu dalších informací. Jako dítě si vzpomínám na ošoupaný notýsek v černých deskách, který když nám ukazoval, sliboval velice napínavé dobrodružství. Byl na ni patřičně hrdý a dokázal vyprávět spoustu zajímavých příběhů. Chodili pravidelně pěšky na pouť na Vranov u Brna, do Křtin a jistě i dál. Já sama si ještě vzpomínám, že někdy v padesátých letech, jako malá předškolačka, jsem šla s ostatními jako družička, vyprovázet poutníky se soškou Pany Marie na nádraží k vlaku.

V dalších letech byla tato tradice přerušena, nové generace často čerpaly informace z filmů typu Procesí k Panence. Křesťanská tradice byla zesměšňována, fakta vytrhována ze souvislostí a prezentována jako naivní až hloupá. Není divu, že po dvou generacích socialistické výchovy, dnešní populaci poutě už často nic neříkají. Procházíme vesnicemi Jižní Moravy, zpíváme, modlíme se, zažíváme radost ze společenství, rozdáváme obrázky místním. „Radost pro všechen lid“. Jak mě překvapuje, že nikdo u cesty neodmítá, každý se na nás usmívá. Je to zvláštní a povzbuzující atmosféra. Cítím radost, kterou chci ze srdce těmto lidem rozdávat. Tento kraj je skutečně požehnaný. Bohatá úroda ovoce kolem cesty o tom vypovídá naprosto zřetelně.

A už se objevují věže velehradské baziliky. Jsme vyzváni, aby ti, kdož mohou šli poslední část cesty bosky. Nejprve odmítám tuto výzvu. Nebudu ze sebe dělat šaška! Postupně však měním názor. Nejprve ze zvědavosti, ale nakonec i jakási forma poděkování za pozvání, za tuto cestu, za možnost jít kousíček pouti v tomto společenství, za krásný den. I za Cyrila a Metoděje. Sundávám si i já boty a i já jdu bosky!

Velehrad ! Kolébka našeho křesťanství. A zase jsou zde vzpomínky. Opět jsem malá, a tatínek mě přivádí na toto místo. Byla jsem v pořadí 4. dcera. Nebývalo zvykem jezdit na výlety a přesto si tatínek pro mě našel čas a přivedl mě právě sem. Bazilika byla zavřená. Všude kolem plno vozíčkářů a postižených a starých lidí. Kdesi jsme se prodírali mezi dřevěnými zátarasami, dnes už vím, že ke hrobu Otce Stojana. Až později jsem pochopila velikost našich patronů Cyrila a Metoděje, důležitost tohoto místa v dějinách naší země, naší vzdělanosti a kultury. Moudrost svých rodičů. Slzy mi tečou po tvářích, raduji se, usmívám se a jsem šťastná. „Je dobře, že jsme tady!“

Celkem ze všech proudů se zde schází na 600 lidí. Je to málo, je to hodně? Někteří šli od pondělka, jiní od středy, já jen 1 den. Obnova zasvěcení Kristu prostřednictvímPanny Marie, mše a závěrečné požehnání. Pořadatelé nás vyzývají, přijděte napřesrok, přiveďte každý alespoň 2 nové poutníky. V tomto okamžiku vím, že je třeba promodlit společnost, krajinu, nést Krista a Jeho radost všude kam přijdem. Stálo to za to!

Helena S.: Radost pro všechen lid